Návštěva u indiánů. ,,Počkej až budeme u Indiánů. To něco uvidíš!" a viděla jsem. Ale až ráno, protože jsme
večer píchli, v autě jsme měli kamarádku se zlámanou nohou (to jsme ale netušili, mysleli jsme, že nožička je jen vyvyrtnutá..) a v noci uprostřed pustiny v poušti je tma tmoucí a noci velmi chladné. Auto pro šest lidí a rezerva žádná. Řidiči uprostřed noci jsou ochotní pomoci, asi jako u nás - neochotní.
Zatímco muži sundavají kolo, my ženy se snažíme někoho stopnout.
Díky bohu za blondýny! Konečně nám jedna zastavila a pomohla alespoň v tom, že zastavila okolo jedoucího policistu ve službě. Nemáme trojúhelník nemáme vesty nemáme rezervu nemáme ani pořádné nářadí - máme jen hever, v autě zraněnou a jsme velmi unavení a špinaví po celodenním putování v Grand Canyonu - sprcha a postel v nedohlednu...
Policista ve službě sám, zato důkladně vyzbrojen
rád nám posvítí
pozdraví a pomůže. Půjčí křížový klíč
a odveze řidiče i s roztrhanou gumou
za svým kamarádem na vrakoviště.
Osiřeli jsme u setmělého auta na dálnici a odskočit si do křoví se bojíme, obchází tu při zemi pár svítících očí a vzhledem k tomu, že tu jsou značky upozorňující na výskyt pumy (černé velké kočky) se nevzdalujeme a ani víc nepropátrávám očima okolí. Jestli je jich víc, nechci to vědět.
zachumlaní do spacáků čekáme potmě a já střílím naslepo foťákem tam, kde někoho tuším
i když mám teplej spacák, nožky zebou
Hurá, podařilo se. Konečně jsou zpět i s jakous takous gumou, ale hlavně nafouknutou. Levé zadní kolo je o kousek výš, ale to teď nikdo neřeší, hlavně ať dojedeme do motelu, kde máme zapykaný nocleh. Je deset večer a před sebou máme ještě 80 km, za sebou 500...
V jednom pokoji pro dva spíme čtyři, ale to je v pohodě, protože každá postel je větší - vyšší širší i delší než u nás jedna manželská postel. V druhém pokoji zase nefunguje sprcha, a tak než se uložíme je dost dlouho po půlnoci. Ještě, že se ráno někdo probudil dřív než skončila snídaně a vzbudil ostatní.
Pohled z okna byl úžasný. Uprostřed pouště zelená oáza.
Z Page (pejdž) jedeme ještě asi půl hodiny autem, cestou míjíme jedenáct kostelů různých církví - slušná koncetrace na sedmitisícové město.
Konečně jsme tu - u pravých Indiánů - potomků kmene Navajo. Kupujeme lístky a dovídáme se, že nejbližší volné lístky jsou až za 2 hodiny.
Tihle všichni čekají..
alespoň je kam si odskočit
závidíme těm, co se už dočkali, takovým džípem odváží všechny turisty ještě asi 10 minut hlubokým pískem - šíleně se práší
přes obrovské parkoviště je vidět tepelná elektrárna
ne, solární panely zde nejsou a elektřina rozhodně není samozřejmostí všude
včerejší policista říkal, že tam, co bydlí, a bydlí tam už 20 let, zavedli elektřinu teprve před dvěma lety
rozhlížíme se a rozhodujeme se, co dál a hle krajani
odjeli jsme do městečka, abychom zjistili nějaký pneuservis
mezitím turistů přibylo a ve spalujícím vedru se čas vleče
konečně jsme na řadě, čekáme v půlkruhu a Indiánka nás řadí do džípů podle jmen a pořadí zakoupené vstupenky
každý řidič je zároveň průvodcem
džípy přivážející a odvážející turisty
před námi písek
za námi písek
vystupujeme
Indián si též myslí, že je nožka jen vymknutá
neměli jsme čelní přední stěnu a tak jsme měli písek všude
úžinou vstoupíme do nejkrásnějšího kaňonu
do červeného pískovce - hra světel a stínů začíná
žasneme nad tou nádherou, průvodce nám radí jak si stoupnout kam se podívat jak ulovit ty nejkrásnější záběry
epilog.
Pneumatiky jsme koupili nové a než nám je ,,obuli" utráceli jsme ve Walmartu. Museli jsme být ve střehu, protože když se z amplionu ozvalo džejn prejdžr, tak by opravdu nikoho nenapadlo, že je to Jan Prach - zadavatel zakázky.
A nožička? Byla bohužel zlomená, což zjistil až rentgen v Pittsburghu po dovolené :-(
