Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vietmamky, síťovka, brambory, otřes mozku, kolo a já

28. 04. 2014 1:19:03
Kolo mě doprovází asi od tří let a život bez něj si nedovedu představit. Moje první kolo byla vlastně tříkolka, která měla jedno velké kolo a vzadu dvě malá. Když už jsem si připadala hodně "velká", odmontovali mi kluci zadní osičku se dvěma koly a dali mi tam stejné velké kolo jako bylo vpředu. Panečku, to byla jízda! Na nožky "Jarmilky" a už jsem drandila.
šlapací kolo přežilo stoletíšlapací kolo přežilo stoletídp

Později, když jsem povyrostla, jezdila jsem na dámském, takovém velkém, že jsem mohla jezdit jen ve stoje a sedačka mě tlačila do zad. Taky jsem v tu dobu nosila tolik oblíbené vietnamky (dnes se jim říká plážové pantofle). Jak se několikrát ukázalo, nejlepší nápad to nebyl, protože jak se nožky potily, klouzaly, až se připletly do drátů předního kola... Kolo nám dětem sloužilo nejen jako dopravní prostředek na nákupy do blízké sámošky, ale i do školy. Nemusely jsme ho zamykat a i když jsme ho zapomněly u samoobsluhy, protože jsme cestou domů lízaly eskymo, tak jsme ho tam našly druhý den stále stejně opřené o dům... jednou tam takhle zůstalo i týden.

U školy to bylo stejné, kolo vydrželo v kolostavu i několik dní.

Nákupy se běžně vozily v látkových taškách na řídítkách, což byl taky mockrát důvod karambolu.

Když mi bylo deset, dostala jsem konečně nové kolo. Červené, dámské značky Favorit. Sice nemělo přehazovačku, ale mělo cvrčka a dvě ruční brzdy! Už jsem nemusela brzdit smykem šlápnutím dozadu. To byla krása, když se nešlapalo, dozadu byl volnoběh a mohla jsem si hrát se šlapačkama. Zrádné byly brzdová lanka, často se přetrhly a to jsem pak měla v očích smrt a klepala se jestli to ubrzdím.

To bylo radosti. Trochu mi jí kalilo jen sdělení, že ho mám se sestrou napůl. Jezdila jsem stejně víc! Ale do Hněvkovic na koupaliště to bylo jedno kolo málo. Já se vezla, seděla jsem na sedátku a Růža stála a šlapala. Do kopce jsme šli pěšky, z kopce to bylo fajně rychlé. A po rovině jsme si ještě zpívali. Dodnes to mám zafixované, jak vyjedu z města, podvědomě si začnu broukat Tři tety (mám jednu tetu v Bechyni... druhou v Kolíně... a třetí pije rum...) má hodně slok a dobře se při ní šlape.

Ve dvanácti jsme se u baráku tak nudily, že jsme se domlouvali kam vyrazíme dál z města, než jen k Neznašovskému mostu. A tak jsme si s klukama vyjeli do Tábora 35 km vzdáleného a já cestou píchla. Samozřejmě, že mi kluci pomohli s lepením. Dodnes si na to vzpomenu, když míjíme to malé odstavné pakoviště uprostřed polí v půli cestě.

Ve čtrnácti jsme se domluvily, asi dest holek, a jeli jsme navštívit oblíbenou spolužačku Zdenku do nedaleké vsi Sedlec. Ukazovala nám tehdy malá prasátka v novém moderním vepříně. Dodnes, když projíždíme Sedlcí, směje se mi manžel: Já vím, a tady jsi byla na prasátka... Bohužel z vepřína zbyly jen obrovské betonové patky... Po revoluci se najednou stal jaksi nepotřebným, postupně se ukončil provoz a obrovská železná konstrukce obalená plechem začala mizet po kouskách až skončila kdesi ve sběrně...

V osmnácti jsem neposlechla maminku a nešla jsem jí v neděli odpoledne pomoct na zahrádku, ale vyjela jsem si s přítelem na kole a u Záluží se pěkně vybourala. Co se mi stalo a proč jsem v nemocnici, jsem se ptala ještě dlouho. S otřesem mozku jsem si tam poležela tři dny a pak jsem to musela jít vysvětlovat na VB. Co jsem měla říkat, když jsem si nic nepamatovala?

Kolo jsem neopustila ani když jsem se vdala a měla děti, auto a karavan. Kolo stále vítězí (i u dětí) a karamboly stále pokračují. Jednou jsem měla tak naložené kolo s nákupem a tlačila jsem ho do kopce až se převrátilo a brambory se vysypaly a koulely se z kopce dolů jako neposedné balonky. Jednou jsem si vyrazila ráno na kole do práce, dost jsem spěchala a až na cestě jsem zjistila, že je náledí a na tom samém kopečku jsem dostala smyk a prásk hlavou o zem. Zase to byl otřes mozku, ale jen mě bolela hlava a nebyla jsem v bezvědomí. Jiní to štěstí neměli. U doktora sedělo několik nešťastníků, kteří měli zlámané nohy a ruce a to šli opatrně a pěšky.

Po revoluci jsem si na výletě v Rakousku konečně koupila síťku na zadní blatník, aby mi sukně nelezla do drátů.

Taky jsem spadla z kola do kopřiv a taky na mostě v Bechyni, kde jezdí i vlak a pro cyklisty je tam cedulka CYKLISTO, SESEDNI Z KOLA což jsem neudělala a hned se mi to vymstilo, odneslo to odřené koleno a loket a naražený palec levé ruky, přestože jsem spadla na pravou stranu. Kamarád to štěstí neměl, spadl úplně stejně jako já, ale měl smůlu, protože za ním jel autobus a přejel mu nohu.

Na kolo jsem nezanevřela ani když jsem měla skoro metrák, astma a napuchlé nohy. To vše mi kolo vyléčilo.

Ještě jsem vystřídala kolo Eska, Norma a nyní mám Author.

Nejlepší kolo bylo Rockmashine modrooranžové pánské. Vybrala jsem ho manželovi tak, že se mi prostě líbilo. Prubla jsem ho a okamžitě se mi zalíbilo. Panečku, to jelo! Lehce a rychle.

Kolo se zalíbilo i synkovi a tak si ho půjčil. Bohužel mu ho ukradli na studentské koleji ve čtvrtém patře! Protože už to bylo druhé kolo, které mu ukradli, začala jsem se poohlížet po novém kole pro mě.

Muselo být opět červené, s odpruženou vidlicí, pořádnými brzdami a rychlostmi alespoň 3x8. Takové kolo najít nebylo jen tak. Navíc červené bylo vždy nejdražší. Konečně jsem takové kolo našla, smůla jen, že je zase menší než byla Rockmashina, tím pádem i pomalejší. Ale prodavač mě přesvědčoval, že vzhledem k mé výšce mi tohle bude stačit. Stačí, ale větší je lepší. Někdy mi připadá, že to ti chlapi dělají schválně. Dámské kolo musí být menší a pomalejší (předtím jsem měla jen 3x5 a ženy mají většinou kola s rychlostí maximálně 3x6) a tak pánské kolo je už 3x9 a snad i více.

Za to si jízdu na kole užívám, čím dál tím víc. Mám stále lepší a lepší kondičku. Začala jsem jezdit na cyklovýlety s Mengele tour (nikdy nevíme, co si na nás Kája vymyslí, ale jedeme vždy znovu a rádi). Jak říkává sedmdesátiletý Jinřich z Liberce, když ho padesátníci obdivují jakou má kondičku:"Neboj, taky budeš mít, až budeš v důchodu, budeš mít dost času na trénink a budeš mít i kondičku..." a tam, kde my jsme rádi, že ten kopec zvládneme a dolů si ho pěkně užijeme, tak tam si ho dá Jindřich dvakrát!

A já, já jsem dříve záviděla všem, co bydlí v nížině, tu krásnou rovinu, ale dnes dávám přednost kopcům, vrchovině, Alpám, Šumavě, ale i jen okolí Týna. Když se vyhrabu na kopec, který vede na všechny strany z města, užívám si ten krásný rozhled - vlevo Šumava, vpředu Písecké hory a vpravo Středočeská vrchovina.

P1010079.JPG

Autor: Dagmar Prachová | pondělí 28.4.2014 1:19 | karma článku: 11.38 | přečteno: 540x

Další články blogera

Dagmar Prachová

Postřehy třídní učitelky

"Mé děti jsou hodně citlivé. Když přijdou do kolektivu, který má jasný řád, kde se musejí zasunovat židličky, vše uklízet na své místo a nejde moc o individuální a kreativní prostředí,

24.4.2017 v 19:21 | Karma článku: 30.29 | Přečteno: 1511 | Diskuse

Dagmar Prachová

Generál Sherman

Je vysoký 84 m, obvod měří 31 m, váží 1 900 000 kg a obsah cca 1 500 m3. Jeho stáří se odhaduje na 2 300 až 2 500 let!!!

24.8.2016 v 22:05 | Karma článku: 21.29 | Přečteno: 810 | Diskuse

Dagmar Prachová

Koldom

ten nejznámější je ve Zlíně. Je to zajímavá stavba, která vznikla v padesátých letech a někteří z prvních obyvatelů zde žijí dodnes. Dům stále slouží svému původnímu účelu. Tedy hlavně

27.7.2016 v 11:11 | Karma článku: 21.19 | Přečteno: 883 | Diskuse

Dagmar Prachová

Silvestrovská

procházka krásným městečkem, kde častým cílem lázeňské vycházky je území ,,Kalouskovo" či "Šťávovo"...

10.2.2016 v 6:41 | Karma článku: 8.46 | Přečteno: 286 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Petr Bajnar

Zápisky z cesty po Řecku I.

Zemi, kterou jsem si letos vybral, jako cíl dovolené se stalo Řecko, které je považováno za kolébku naší evropské civilizace.

23.9.2017 v 14:44 | Karma článku: 10.00 | Přečteno: 228 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Loučení. S létem

Mám takový zvyk, že poslední den u moře nejdu do vody. Ani do bazénu. Loučím se s destinací výhradně na suchu. Poslední foto – a pak už jen vzpomínání.

23.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 8.35 | Přečteno: 177 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 13:Ruské centrum buddhismu: IVOLGINSKÝ DACAN (Chambyn Sume)

Na čas opouštíme Bajkal a téměř 300 km přes Ulan-Ude směřujeme do největšího a nejvýznamnějšího buddhistického komplexu na Sibiři a v Rusku vůbec s krásnými barevnými zlacenými budovami ve stylu tibetských buddhistických klášterů

23.9.2017 v 7:38 | Karma článku: 8.15 | Přečteno: 111 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 12: Do ZABAJKALSKÉHO národního parku a k termálním pramenům

Ptačí ráj, termální prameny, "zrychtovaní" přátelští rybáři nabízející nám nachytané omuly, přírodní rezervace, již zakládal Čech, a v níž šlo hlavně zachránit vzácné soboly, když kdysi jejich kůžemi Carské Rusko platilo i Evropě.

22.9.2017 v 7:11 | Karma článku: 11.04 | Přečteno: 141 | Diskuse

Jaroslav Kašíkjaroslav

Kudy, kam?

Nejenom psaním živ je člověk, ale i prací na zahrádce a k tomu je jarní a letní období přímo ideální. A není od věci připravit i povyražení, za které cesty do Norska považuji.

22.9.2017 v 5:41 | Karma článku: 3.63 | Přečteno: 122 | Diskuse
Počet článků 114 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1345

Píšu, protože můžu, fotím, protože mě to baví promotion-and-affiliation
promotion-and-affiliation Play.cz - rádia online



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.