Exkurze do krematoria aneb „Než si pro mě přijdou“
Prach jsi a v prach se obrátíš, jak napovídá už i mé jméno, a tak jsem byla zvědavá jak se to vlastně stane. Kamarádka taky a tak jsme se domluvily a konečně navštívily jeden pohřební ústav, kde jsme se dozvěděly, že tak zvědavé nejsme jenom my, a tak se snaží zájemcům vyhovět a čas od času pořádají i dny otevřených dveří.
„Taky jsme tu měli exkurzi studentů z průmyslové školy a pan učitel se podivoval, že to je jediná exkurze, která žáky zaujala...“
Ředitelka krematoria je velmi milá energická dáma, která nás mile přivítala, pohostila, vše nám vysvětlila a dovolila fotit, kanceláře, pece, chladicí boxy, sklady uren, zkrátka vše, jen k nebožtíkům zachovávala posvátnou úctu a totéž vyžadovala i od nás, žádné fotky, žádné nemístné poznámky. Zkrátka úcta, pieta. Úcta taková, jaká se leckomu možná nedostávala ani za života. A tak jsme se ptali (byli s námi i dva muži) a ptali a na všechno se nám dostalo odpovědi.
Nejdříve zesnulý putuje přes příjem do chladicích boxů. Pak přijdou příbuzní, donesou šaty a o ostatní se postarají zaměstnanci krematoria. Zesnulé připraví, oblečou upraví, oholí, (protože i po smrti ještě vyrostou fousy, vlasy, nehty), nelíčí (aby nepoškodili pleť), dají polštářek... (při oblékání nelámou ztuhlé údy, ale raději nastřihnou zespodu oděvy). Tak, že kdykoliv může rodina své rozhodnutí změnit a ač původně nechtěla svého zesnulého „vystavit“, teď chce,je toho nebožtík důstojně schopen...
Do polštářků se používá ekologická výplň: papírky ze skartovačky, stejně jako rakve tu nabízí, kromě jiných, i velmi ekologické, šetrné k životnímu prostředí: papírové a bez barev a pálí je i s nebožtíkem. A případný rozptyl zde provádí i individuální.
Zažila jsem jednou hromadný rozptyl a bylo to velmi trapné a ponižující, ale jedna věc na tom byla zajímavá. Z každé urny se sypal jinak zbarvený popel – červený, hnědý, šedý a spoustu odstínů těchto základních barev. A to prý neovlivní materiál rakve, ten shoří téměř beze zbytku, ale tělo a jeho různé složení... minerály...
Prohlédli jsme si obřadní síň, ze které se rakve odvezou do vedlejší místnosti (přes místnost s květinovou výzdobou z umělých květů – věnce, kytice – které se zapůjčují na výzdobu před rakví), kde stojí tři pece, ale dnes je v provozu jen jedna.
Do pece najíždí z jedné strany rakev pomocí panelu a dvou šín – rozžhavená pec se otevře, rychle šoupnout rakev, snížit a vytáhnout šíny, zavřít pec a je to... a z druhé strany se po hodině a půl až dvou (dle objemu nebožtíka) vyhrabe popel do... do... do „popelníku“? Ne, do... plechové nádoby na popel a odnese se do další malé místnůstky, kde se asi tak čtyřicet minut chladí, pak se „prožene mlýnkem,“ který rozdrtí drobné nespálené kůstky i větší kousky popela na jemný prach. Před tím se z popela vyndá plechový štítek s číslem, který prošel zároveň s tělem pecí – ohněm, to kvůli identifikaci, aby ani tady nemohlo dojít k záměně. Štítek se připevní na pracovní urnu, do které padá popel z mlýnku a uloží do skladu. Ve skladu si počká, až si ho příbuzní vyzvednou nebo taky nevyzvednou...
Všude se opravdu dbá na úctu a na pietu, čistotu a pořádek...
Paní ředitelka má největší problém se zaměstnanci: „Když si zřízenec nad nebožtíkem zapálil cigaretu, tak letěl na hodinu!“ rozhorlí se ještě dnes nad tou nehorázností.
A když nejsou lidi, musí zaskočit rodina – od řečníka, její krásná mladá dcera, přes úklid rozsáhlého areálu, až po úklid záchodků (taky dcera), pečování o park, zeleň... a často i sedm dní v týdnu.
A nejhorší zážitky?
Smuteční řeč nad rakví malých dětí a mladých lidí... život ještě ani nezačal, ale náhle skončil...
Nepříjemná je i velmi rozhádaná rodina pozůstalého. Jde bohužel o častý případ. Nemohou se dohodnout, kdo bude nebo nebude vedle koho sedět. Kdo bude sedět v první řadě a kdo ne... Časté, čím dál tím častější...
Hororový příběh na zasmání: mrtvola v peci se posadila... Ano, to se může stát, žár v peci 900˚C stáhne kůži a svalstvo...
Nebožtíci se zde nezaměňují ani nebudí. Ale stalo se jednou, nedávno. Přijeli muži v kuklách, vloupali se a jedno tělo odvezli. Nutno dodat, že zapíjeli žal a posilněni alkoholem, dostali blbý nápad – naposledy se s kamarádem opít.
A já, já nemám ráda, když se potím, což se konečně nebudu v chladícím boxu.
Nemám ráda fronty, ale i jako nebožtík si ještě „počkám“ v chladícím boxu, pak před obřadní síní – než si pozůstalí popláčou a rozloučí se se mnou, každý po svém a pak před pecí – obřady jdou po půlhodině, ale spalování trvá o hodinu déle. Jo, tady mi bude pěkně horko, ale to už mi bude úplně fuk... A pak si počkám, snad už naposledy, opět v urničce v regálu, pěkně s ostatními, než si pro mě přijdou...
Doufám, že můj článek nevyzněl moc cynicky, protože cynik já opravdu nejsem. Já bych se mohla živit jako profesionální plačka, mě opravdu dojme všechno. Ale tady jsem se tak trochu obrnila a psychicky na to připravila, abych to zvládla. A článek jsem o tom napsala proto, protože spoustu lidí to zajímá, ale odvahu nebo možnost se tam podívat má málokdo. Takový je prostě život.
Ale věřte, že na spoustu filmů musíte mít mnohem větší odvahu. A ti, kdo mi i přesto chcete spílat – já jsem vás hned v úvodu varovala: jen pro odvážné a otrlé!
Nakonec, pro někoho je to denní práce a i v téhle práci se potýkají s běžnými starostmi: jak sehnat peníze na rekonstrukci – je potřeba vyměnit okna, opravit zdi, takový je prostě život.
Přestaňme si závidět, mluvme spolu, s nezdárnými potomky, s „hloupými“ rodiči, s protivnou sousedkou... vždyť jsme tu jen jednou a je tady tak krásně, tak proč se škaredit? Co z nás nakonec zbude? Hromádka popela, zastrčená někde v regále, pro kterou si možná nikdo ani nepřijde...
Dagmar Prachová
Postřehy třídní učitelky
"Mé děti jsou hodně citlivé. Když přijdou do kolektivu, který má jasný řád, kde se musejí zasunovat židličky, vše uklízet na své místo a nejde moc o individuální a kreativní prostředí,
Dagmar Prachová
Generál Sherman
Je vysoký 84 m, obvod měří 31 m, váží 1 900 000 kg a obsah cca 1 500 m3. Jeho stáří se odhaduje na 2 300 až 2 500 let!!!
Dagmar Prachová
Koldom
ten nejznámější je ve Zlíně. Je to zajímavá stavba, která vznikla v padesátých letech a někteří z prvních obyvatelů zde žijí dodnes. Dům stále slouží svému původnímu účelu. Tedy hlavně
Dagmar Prachová
Silvestrovská
procházka krásným městečkem, kde častým cílem lázeňské vycházky je území ,,Kalouskovo" či "Šťávovo"...
Dagmar Prachová
Jaro
Za okny bubnuje déšť a já se jen modlím, aby zima šla o kus dál. Já chci jaro! Pár dní teplejších a
Dagmar Prachová
Krumlovem
letem světem. I když je jen málo času, stojí za to projít se Českým Krumlovem. Vždyť za dvacet minut se dá toho toooolik stihnout
Dagmar Prachová
Sváteční ráno
Jen vstát a jít, je tu nové ráno, den mě láká nový život žít, hlavu si vyčistit, foťák s sebou vzít a jít tu
Dagmar Prachová
Podzimní reqiem
Podzim skončil, ale já stále nemohu zapomenout na ty krásné záběry jednoho jasného slunečného odpoledne. Tady je jedna jeho část. Pojďte se projít se mnou...
Dagmar Prachová
Antelope Canyon
Návštěva u indiánů. ,,Počkej až budeme u Indiánů. To něco uvidíš!" a viděla jsem. Ale až ráno, protože jsme
Dagmar Prachová
Chlum u Třeboně
ráj rybářů a cyklistů. Stará a Nová řeka, rybníky a rovinné cyklostezky. A především poutní místo nedaleko rakouských hranic.
Dagmar Prachová
Květov
Selské baroko. Co vedlo naše předky k výstavbě tak krásných stavení? Stojím před domem v němém úžasu a představuji si bohatého sedláka, statek plný lidí a obrovskými vraty právě
Dagmar Prachová
Barevné listování fotomatiné
Podzimní potulování krajinou, s paletou a štětcem šla bych ráda, však mám jen klacky botky a batoh na záda, vystačit si musím s kamerou
Dagmar Prachová
Svítání
Podzim jak má být a ranní procházka potěší. Chce to jen vstát a jít a foťák s sebou mít a ten okamžik zachytit...
Dagmar Prachová
Vietmamky, síťovka, brambory, otřes mozku, kolo a já
Kolo mě doprovází asi od tří let a život bez něj si nedovedu představit. Moje první kolo byla vlastně tříkolka, která měla jedno velké kolo a vzadu dvě malá. Když už jsem si připadala hodně "velká", odmontovali mi kluci zadní osičku se dvěma koly a dali mi tam stejné velké kolo jako bylo vpředu. Panečku, to byla jízda! Na nožky "Jarmilky" a už jsem drandila.
Dagmar Prachová
Hladké přistání (fotomatiné hahaha)
Život přináší spoustu směšných situací. Jak jsem spadla do kopřiv, jak jsem spadla z kola, když mě vzala šína... Jedu na kole a najednou koukám, že
Dagmar Prachová
Živý nebo plyšový (fotomatiné hahaha)
Pořád jenom kočky a pejsci... králíčka si pořiďte! Nikdy jsem si nemyslela, že si s ním tak užijeme. Samozřejmě jako každý domácí mazlíček si vás omotá kolem prstu nebo se vám taky omotá
Dagmar Prachová
San Francisco čtyřiadvacátá
je ulice známá svými sprejerskými výtvory. Bydlí tu hlavně Mexikánci a Portorikánci a svými díly si zdobí svá obydlí obchody hospody auta... zkrátka
Dagmar Prachová
Požár nebo slunce?
Obloha dovede divy. Jednoho srpnového večera zalila město podivná zlatá záře. Bylo po dešti a už se mi ven nechtělo. Venku byla "prádelna" a těžko se mi dýchalo. Nakonec jsem se přemluvila a pořídila několik snímků. Na víc nebyl
Dagmar Prachová
Kapličky
tentokrát Jihočeské. Do naší krajiny patří, stejně jako stromy, pole a rybníky. Vypovídají o našich předcích, připomínají
Dagmar Prachová
Západ slunce nad Pacifikem
Nedaleko Monterey Bay jsem měla to štěstí, že jsme to stihli a já mohla pořídit pár krásných fotek. celé to trvalo
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 114
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1356x
promotion-and-affiliation