Maturita aneb nikdy není pozdě

Epilog Ve škole jsme probírali samé zajímavé předměty: ekonomiku obchodu, mezinárodní obchod, management, informační technologie, německý a český jazyk, angličtinu nebo ruštinu, matematiku, právní nauku a účetnictví, obchodní logistiku, marketing, hospodářský zeměpis a zbožíznalství, psychologii a společenské vědy. Všechno super až na to účetnictví! K vůli němu jsem se vlastně rozhodla ke studiu, ale v průběhu studia jsem vystřídala celou klasifikační stupnici. Díky tomuto předmětu nakonec devadesát procent studentů ze studia vypadlo.

Bylo to velmi náročné a přísná kantorka nic neodpustila, a tak když jsem v dubnu zdárně ukončila poslední pololetí z tohoto předmětu s odřenýma ušima a zdařil se mi i reparát za pololetí minulé (kdy zkoušky o vánočních prázdninách, po předvánočním frmolu v obchodě a finišování doma – úklid, pečení, dárky..., byly každý rok problematické neboť nezbýval téměř žádný čas na přípravu), chtělo se mi brečet.

Poprvé v životě jsem si šla zlepšit náladu nakupováním. Koupila jsem si pěkné kalhoty, ale radost se jaksi nedostavila.

Vnitřní stres se snad ani nedá popsat. Známky jsem měla uzavřené, ostatní předměty byly v pohodě, dalo by se říct, že jsem to měla na háku – samé výborné či chvalitebné, ale to účetnictví!

Jak chci uspět u maturity s tak chabými znalostmi, když na zázraky nevěřím?

Jedna sobota ještě připadla na školu a to na přípravu na maturitní písemku z účetnictví.

To jaro se vyvíjelo velmi slibně. Už v dubnu jsme chodili v letních šatech a v květnu o svátcích už byly obleženy všechny vodní plochy u nás. Stejně tak Vltava v našem městečku.

Osmého května připadlo na čtvrtek a na mě zvonila kamarádka Zdenka.

,,Dášo, pojď s mámi k řece!”

,,Zdeno, nemůžu, musím se učit k maturitě,” zněla má odpověď v pětačtyřiceti letech! Připadala jsem si jak trapka osmnáctka.

,,Nemusíš, ty to všechno víš a umíš, ty to zvládneš,” lákala mě dál. Hahaha, kde bere tu jistotu, že to udělám? Já z toho mám málem žaludeční vředy, nemůžu jíst, nemůžu spát, jak mě pronásleduje ta ostuda z neúspěchu u maturity.

,,Tak tedy půjdu, ale beru si účto s sebou! A ty mi budeš pomáhat se učit. Hlavně zkoušet z účtů a opravovat a opravovat. Uvidíš, jak jsem blbá,” uvolila jsem se milostivě.

Domluvily jsme se, že půjde napřed se svými dcerkami, pětiletou Eliškou a sedmiletou Bárou, k řece za starý most, kde je přístaviště a dětské hřiště s prolejzačkama, aby se i ony zabavily.

Uvařila jsem kávu do termosky, pobrala dvě skládací křesla s podnožkama (v těch se krááásně usíná...) a než jsem vyrazila k Vltavě, volal mi Míra na mobil:

,,Tak jak to jde, maturantko? My jsme právě v Chorvatsku, objíždíme to tu a hledáme nejhezčí místo na letní dovolenou s vnoučaty,” hlásí mi, jak si krásně užívají prodloužený sváteční víkend. Trochu soucitu se mnou nemají. Jo, jo, pozdě bycha honiti...

,,Hm, ty se máš. Tady je taky vedro. Jdu se právě koupat, ale účto beru s sebou. Už abych to měla za sebou, mám z toho noční můru!”

Zdenka mě zkouší z čísel a pořád to chce skončit, zjevně jí to nebaví:

,,No vidíš, ty to umíš, to uděláš,“ chlácholí mě, ale mě to štve, stále chybuju – každý pátý účet chybný, ale jí to nebaví a chce abych přestala.

,,Pojď se vykoupat,” láká mě a já jdu. Je vedro, přeci tady nepadnu. Eliška s Bárou jsou nadšené, dělám s nima ve vodě blbiny a to se jim líbí. Cákáme se a potápíme a jejich máma je za chvíli venku. Tak je ještě vezmu na lehátku na hloubku. Jo, nebezpečí to milujeme!

A zase účto! Se zchlazenou hlavou to jde o něco lépe, ale těch chyb pořád... Jak já tohle zvládnu?!?

Ve škole nás třídní upozorňovala na to, že máme i jiné maturitní předměty. Abychom se věnovali i jim. Že žáci na ně často zapomínají k vůli účetnictví, a pak paradoxně mívají problémy právě s nimi.

Takže, to máme ještě matematika, ekonomika a čeština.

Čeština se mi zdála nejlehčí a taky dle toho dopadla, dobrý.

Ekonomika mě baví a zajímá – výborný.

Ale pozor matematika – na tu mě připravoval synek vysokoškolák, a když jsem mu po zkoušce volala, nemohl uvěřit vlastním uším:

,,Mami, ne, ty máš výbornou? Fakt? Ty máš opravdu výbornou z matematiky?”

,,No, co je na tom divného? Mě matika vždycky bavila, a že jsem byla tvrdší na přípravu?” Jo, když se člověk po třiceti letech vrátí do školy, tak je to největší šok pro zlenivělé mozkové závity. Ty se potvory nechtějí točit!

Ještě se tak pěkně raduju do telefonu, když tu jde po chodbě paní inženýrka. Kývnu na pozdrav a dostane se mi nečekané pochvaly:

,,Velmi dobrá práce, paní Prachová, velmi dobrá práce,” a s úsměvem na tváři odchází.

,,...děkuji...,” blekotám za ní a zírám s otevřenou pusou. Tak to jsem opravdu nečekala.

,,Představ si, Honzo, teď šla okolo mě naše ,,účtařka” a moc mě chválila za výsledky z účetnictví a to jsem od ní obdržela jen chvalitebnou z ústní, ale i z písemné zkoušky. A vzhledem k tomu, že lepší známky u maturity nebyly, ostatní měli tři a hůře a mě pouštěla k maturitě jen velmi nerada, asi jsem jí opravdu potěšila. Překvapila určitě!”

Ukončili jsme hovor a šla jsem se bavit s děvčaty, která už to měla též za sebou.

U písemné zkoušky z účetnictví bylo ještě jedno extempóre. Než paní profesorka rozdala příklady, upozornila nás:

,,Na stole bude jen kalkulačka, propiska a účetní tabulka čistá – nepopsaná.”

I vytáhla jsem z tašky tu čistou, bez svých poznámek. Nějak to dopadne. Svíral se mi žaludek. Nic horšího, než že to nezvládnu se nemůže stát. A to přežiju. Nebudu ani první ani poslední, kdo dělal reparát, a když ani ten nezvládnu, tak se svět taky nezboří, uklidňovala jsem se.

Přečetla jsem si zadání a začala jsem pracovat v jednoduchém účetnictví. I když paní inženýrka vždy tvrdila, že jednoduché není jednoduché, nesouhlasila jsem s ní.

Pracuju, nervuju se a paní profesorka hlídá. Generál. Zapíše cosi do třídnice a pak se projde třídou. Náhle zkoprní. Začne lítat od lavice k lavici a všem kontroluje účetní osnovu. Já jí mám čistou! Žaneta taky, řekla si o ní po úvodním slově, měla jen se svými poznámkami. Ovšem ne Mirka, Inka a Hanka. Ty to riskly a pracovaly se svou poznámkovou.

Ta řádila! Vlítla i ke mně a byla překvapená, že já nepodvádím, patřím přeci do jejich party!?!

Patřím, ale tak odvážná nejsem. Navíc ani oblíbená jako Mirka a Inka. Takže to bylo štěstí i pro ně. Kdybych v tom jela s nima, určitě by nás (hlavně mě) ráda vyrazila. Ta ostuda by pro mě byla horší než nedostatečná.

Takhle to holkám pomohlo. Prófa řvala, žalovala, ale nevyhazovala. Musely začít též v jednoduchém účetnictví, a když se vystřídal dozor, přinesla jim nové účetní tabulky.

Pak jsme počítali ten samý příklad v podvojném účetnictví. Všechno jsem měla dobře, čísla účtů, strana DAL i MÁ DÁTI, ale závěrečná rozvaha mi ani jednou nevyšla – čtyři výsledky a žádný dvakrát. Který je ten správný?!? Holky odcházely jedna po druhé a já byla nervózní, že ony jsou už vedle U ZELENÉ RATOLESTI a já ne a ne se dobrat výsledku. Který byl správný nevím, neškrtla jsem žádný, ať si úča vybere.

V hospodě u našeho stolu to hučelo: ,,Kam jsi napsala tohle... a kam tohle... a vlevo nebo vpravo,” jen mně se o tom mluvit nechtělo. Jen jednou jsem se zapojila:

,,Výplata podnikateli z pokladny je POKLADNA 111 vydání – DAL, takže vpravo a příjem na osobní účet ÚČET INDIVIDUÁLNÍHO PODNIKATELE 491 – MÁ DÁTI vlevo čili zdaňuji,” co je na tom nelogického?

,,A jak víš, že to máš správně,” ptaly se mě jedna přes druhou.

,,Vždyť jsme to neměli v žádném vzorovém příkladu? Jak to, že nám to vůbec dala do písemky?” rozčilovaly se.

,,No, to jsme sice neměli a jestli to mám správně, to teprve uvidím, ale logicky tam nic jiného nepasovalo...,” povídám nejistě a víc to neumím zdůvodnit a ani se mi o tom nechce přemýšlet. Nervy na pochodu, tímhle je neuklidním.

Bylo to dobře. A já byla jediná, kdo to pochopil.

,,Paní Dušková, co jste to tam mastila?! Můžete mi to říct?! Samé škrtance... přeci jsem říkala, že škrtáme jednou čarou..,” diví se učitelka nad Mirčinou prací.

,,Promiňte, paní iženýrko...,” blekotá cosi Mirka a nejradši by nebyla. Rudá jak rak a zmizet ne a ne.

Mně jen práci podá a zdrží se komentáře. Až teprve u ústní zkoušky jí přesvědčím, že jsem se to skutečně naučila a nikde neopsala. Vydřela, paní učitelko, vydřela, zatímco jiní si váleli šunky u moře nebo u řeky, rybníka či bazénu, já dřela a dřela.

Teprve teď jsem pochopila, co zkoušely i moje děti u maturity a zkouší na konci každého semestru vysoké školy.

To ráno před ústní maturitou mě hlava bolela jak střep.

,,Mě se ta hlava snad rozskočí,” vítala jsem se s Mirkou, Inkou a Hankou v sedm ráno před školou.

,,Mě taky, už ani prášek nezabírá,” hlásí mi téměř unisono.

,,Spát nemůžu, už aby to bylo za mnou,” postesknu si.

Holky si blafnou cigaretu na uklidnění a já se bojím vzít prášek, abych neusnula.

Ve třídě to hučí, chystáme se na slavnostní nástup.

Já nervní, mám nebo nemám. Nakonec se rozhodnu.

,,Holky,” promluvím konečně, ,,napsala jsem básničku, nebo spíš jakous takous závěrečnou děkovnou řeč,” když už mě třídní Tonerová zvolila předsedou a vyzvala, že by bylo vhodné tu řeč...

,,...ale potřebuju vaší spolupráci. Až na vás mávnu: takhle” a máchnu levou rukou shora dolů, v pravé držím papír s básničkou – zpaměti už bylo nad mé síly, ,,...tak řeknete tahle tři slova. NÁŠ STUDENTSKÝ ČAS.”

,,- jé, to si nezapamatuju -”

,,- a proč -”

,,- ukaž -”

,,- přečti nám to -” spustí se na mě lavina otázek. Brebentí jedna přes druhou.

,,Nemůžu, já bych to podruhé nedokázala přečíst,” přiznám rozpačitě a jsem celá rudá. Opravdu nikdo neví, že jsem něco napsala a já mám trému a stydím se zároveň – trapné dílko. Ještě nikdy jsem žádnou básničku nenapsala, a že by to měl někdo slyšet... Nevím, jestli to vůbec dokážu veřejně přečíst.

,,Dášo, řekni, přečti to,” žadoní pořád.

Když už tedy povolím, že jo, vchází do třídy třídní učitelka a mě odvaha opouští a rychle lejstro schovávám. To víš, že si toho všimne.

,,Co to tam máte?” reaguje okamžitě.

,,Nic,” směju se a jen hořím. Koukám po holkách, ale ty se taky smějou a neříkají nic.

,,Tak jdem' na nástup,” zavelí a všichni se hrnou ke dveřím a mě strkají napřed jako nějakou velitelku.

No co, když už jsem s tím začala, měla bych to dokončit, nějak to dopadne.

Třídní nás vzájemně představí, maturanty i zkoušející komisi. Nemohu se soustředit. Co tady vlastně dělám? To bude výbuch!

Konečně začínám číst básničku:

,,Milí páni kantoři, učitelé, profesoři,

děkujem, že jste nás přivedli až sem,

s námi se trápili a lopotili,

však my jak lvové o mříže se bili,

hodně jsme se naučili,

obzory své rozšířili,

zlenivělé mozkové závity řádně provětrali

a nyní rotují a rotují,

i když potravu už nemají.

Dnes je pro nás velký den,

naposled spali jsme s Kosinem,

Machara, Dyka, Březinu,

nepustíme více pod peřinu.

Náš život vběhne do starých kolejí,

manželé nás budou mít raději,

poslušně vrátíme se k plotně,

vařit zas budem' celé rodině.”

soustředím se na předčítání, led by na mých tvářích jen zasyčel, přesto si troufnu zvednout oči a rozhlédnout se po místnosti – komise se blaženě usmívá a holkám kanou slzy. Mirko, Inko! Zírám a dojetím se mi zlomí hlas.

,,Pasiva -----------------------------------------------------------”

nebreč, čti dál, poroučím si a po chvíli ticha můžu pokračovat:

,,-------aktiva, náklady, výnosy,”

hlas se srovnává a já téměř v tranzu dočítám:

,,To měl by každý znát,

však jak stavět finanční tunely,

to neučili jste nás!?

Jak studovali jsme, špatně či úspěšně,

to ještě jednou přehodnoťte,

dnes v poslední hodině.

Vzpomínat budem' každý rok,

jak dobře nám bylo první rok

minutou ticha jsme uctili všechny,

co cestou jsme ztratili,

vesele jsme uvítali všechny,

co cestou jsme pobrali.

Jste tu dnes na nás v převaze,

však s povodněmi jsme též neměli velké nesnáze.

Mějte nás hodně rádi,

ať zůstanem dobří kamarádi.

Však radost i bol budem' slavit dosti,

next to (vedle) U ZELENÉ RATOLESTI.

Kommt Sie mit uns, pridajtě sa ku nam, leťs go to us,

pojďte s námi, všichni jste zváni slavit NÁŠ STUDENTSKÝ ČAS”

Perfekt! Povedlo se! Poslední tři slova se ke mně všichni přidali, takže to místností pěkně zaburácelo.

Strhl se obrovský potlesk, který patřil asi hlavně mě. Abych skryla rozpaky, vytáhla jsem foťák a fotila a fotila. Taky jsem foťák vrazila Mirce do rukou, aby i mě zvěčnila, jenže jí se tak třásly, že jsem myslela, že ho upustí.

,,Takhle né,” zaúpěla jsem, když si přikládala fotoaparát objektivem k nosu. Vylekala se a nechápavě koukala.

,,Otoč ho,” napovím jí. Marně! Otočila ho, ale jen vzhůru nohama, objektivem stále k sobě. Ta holka to snad drží prvně v životě!

,,Převrať ho, objektivem ke mě...,” napovídám znovu.

,, ..jo..,” pochopí konečně a klepne se do čela. Spoušť nakonec taky našla a fotky se zdařily.

Byla to jen silná tréma, absolutní neschopnost soustředit se...

Pak jsme se vrátili do přípravné třídy a ke komisi chodili po jednom. Dopolední zkoušky začínala vždy Žaneta. Čtvrt hodiny se připravovala a když šla prezentovat své vědomosti před komisi, šla další, vytáhla si otázku a zatímco se připravovala, ta první odpovídala. Pak se děvčata vystřídala a šla další vytáhnout si otázku. Já šla až čtvrtá, takže jsem se stihla Žanety vyptat jaké to bylo.

Moc jsem jí ani nevnímala, jen si pamatuju, že po každé zkoušce volala mamince, která v nemocnici umírala na rakovinu, takže se jí snažila potěšit úspěchem, což se jí dařilo. Mezi řečí se zmínila, že v lednu si její brácha podřezal žíly, ale lékaři ho ještě zachránili, bohužel druhý pokus mu vyšel. Oběsil se pár dní před Žandinou (naší) písemnou maturitou z češtiny...

Maturovala jsem ze čtyř předmětů a po každé zkoušce mi bylo líp a líp. A když jsem zvládla i poslední matiku (vzala jsem si to krajní kolečko s číslem čtyři, je to jedno, musel by se stát zázrak, abych to uměla... stal se a já to uměla!), byla jsem vysmátá. Úplně v euforii. Bylo mi líto holek, které to měly teprve před sebou, ale až na jednu, to zvládly všechny dobře.

Ve chvilkách mezi zkouškami jsme ještě obešli ostatní vyučující a poděkovali a zároveň se rozloučili s nimi pěknou kytkou.

Jen pan učitel Novák, učil Mirku a Inku ruský jazyk, se mě ptal:

,,A proč jste tam nedala pozdrav v ruštině?!”

,,Protože jsem nevěděla jak se to řekne, bohužel vyšla z toho slovenština...”

,,Tak jste mi měla zavolat nebo za mnou přijít, já bych Vám poradil.”

,,Jenže, to už by nebylo překvapení a já bych se styděla ještě víc a kdo ví, jestli bych to pak vůbec přečetla. Ale jste jediný, kdo pochopil, že pozdrav chybí rusky.”

No, alespoň je vidět, že se básnička líbila a jak rychle se po škole rozlétla. Ihned s ní děvčata běžela na kopírku.

Po předání vysvědčení jsme se přesunuli ze školy vedle do hospody U ZELENÉ RATOLESTI, kde jsme se všichni pěkně bavili, zpívali a fotili, jedli, pili, hodovali... Učitelé tam byli všichni, až na paní ing. Dvořákovou – ta měla lístky na Halinu, a tak jsme dostali košem. Postupně přišli i naše drahé polovičky, přisedli a bavili se.

Při loučení se musím hodně přemáhat, abych se tvářila vesele a nerozbrečela se. Vždyť dnes se uzavírá zase jedna moje životní kapitola!

A nový život začíná...